Česky Deutsch

1.500 metrů čtverečních a 800 let života.

Muzeum německy mluvících obyvatel českých zemí je hotové na úrovni projektové dokumentace, sbírky a trojrozměrných modelů. Nastala vhodná chvíle na muzejní prohlídku – procházku vnitřním prostorem, který modely vytvořily.
Trasa dálnice z Prahy do Berlína vede kolem města Ústí nad Labem. Průmyslové město má 100.000 obyvatel. Před II. světovou válkou jeho obyvatelé z naprosté většiny mluvili německy. Ve městě Ústí nad Labem, německy Aussig, vzniká centrální muzeum věnované německy mluvícím obyvatelům českých zemí. Muzeum chce být mimo jiné důvodem, proč z dálnice na trase Praha Berlín odbočit.

Pro účely expozice tato část obyvatelstva není definována etnicky, ale jsou to ti, kdo jako první komunikační nástroj používali německý jazyk. Vyhneme se pak například úvahám o tom, kdo jsou Němci a kdo Rakušané. K lidem, kterých si expozice všímá, patří německy mluvící Židé i etničtí Češi, pro které byla němčina hlavním komunikačním jazykem.
Vznikající muzeum je hotové na úrovni projektové dokumentace a trojrozměrných modelů. Premiér České republiky přislíbil realizaci projektu připraveného obecně prospěšnou společností Collegium Bohemicum pod vedením ředitelky Blanky Mouralové (www.collegiumbohemicum.cz) při své návštěvě v Mnichově počátkem roku 2013. Příběh vniku muzea a jeho myšlenková východiska je možné najít např. ve sborníku Visualisierte Minderheiten, Petr Lozoviuk (Hg.), Thelem Verlag, Dresden 2012.
Existence muzea na papíře a ve formě modelů je zvláštním okamžikem mezi muzejním bytím a nebytím. Muzeum vzniká, až když je dochovaný předmět použit k výpovědi, kterou mu autoři muzea vymysleli. Až pak je na světě konstrukt historie realizovaný vizuálními prostředky, které umí jen muzeum.
V případě německy mluvících obyvatel českých zemí máme co do činění se skupinou bývalých spoluobčanů, která byla v době komunismu po desetiletí vymazávána z paměti. První myšlenka na muzeum se objevila někdy v roce 1990. Na samém počátku, při vstupu české společnosti do svobody po roce 1989, stála vůle českých intelektuálů reflektovat také tu část historie vlastní země, která je spjata s jejich německy mluvícími obyvateli. Trvalo velmi dlouho, než se myšlenka potkala s praktickými předpoklady – vůlí vytvořit novou instituci a dát jí potřebné prostory a personální zázemí. Muzeum německy mluvících obyvatel českých zemí v Ústí nad Labem (pracovní název „Naši Němci“) vzniká postupnými kroky. Na začátku nestála nadace, do které by byly vloženy prostředky na celkovou realizaci. V Ústí nad Labem byla z prostředků EU rekonstruována budova Musea. Obecně prospěšná společnost Collegium Bohemicum v široké a demokraticky komunikující pracovní skupině a s pomocí mezinárodně obsazené vědecké rady vypracovala koncepci stálé expozice. Architektonickou soutěž na řešení expozice vyhrála renomovaná kancelář, Projektil architekti z Prahy. Práce na koncepci a architektonickém návrhu byly hrazeny z evropského dotačního programu Cíl 3 pro příhraniční spolupráci. Muzejní sbírka byla vytvořena díky zvláštní dotaci Česko-německého fondu budoucnosti. Expozice počítá i s četnými zápůjčkami z centrálních institucí. Vlastní realizaci stálé expozice by měl nést český stát. Jde o muzeum, které většinová společnost se státní podporou vytváří jako pozitivní reflexi velmi dlouhého soužití dvou jazykových skupin na území historického českého státu, který se do značné míry kryje s hranicemi nynější České republiky. Hranice České republiky patří k nejstabilnější v Evropě, což se o dění uvnitř této hranice rozhodně říci nedá.
Collegium Bohemicum je jedinečné nejen svým úkolem – poprvé veřejnosti muzejní formou nabídnout pohled na německy mluvící obyvatele českých zemí od 13. století do roku 1947 s přesahy do současnosti. Collegium Bohemicum je v českém kontextu i institucionálním experimentem. To má své výhody i velmi namáhavé stránky. K oněm druhým patří i fakt, že výstavba připravené expozice je jištěna zatím jen ústním příslibem premiéra. Během práce na expozici se mj. ukázalo, jak obtížná je koordinace různých úrovní potřebných k realizaci projektu – lokální, krajské, státní, mezinárodní. Český stát přistoupil do obecně prospěšné společnosti založené původně městem, místní univerzitou a malým vědeckým institutem v roli spoluzakladatele. Kontinuitu práce na tak časově náročném projektu navíc ohrožují proměny zájmů, které s sebou přinášejí volby.
Projděme si tedy modely muzea a vyprávějme, co vidíme uvnitř. Vcházíme do expozice, pro kterou je v budově Musea v Ústí nad Labem vyhrazeno 1.500 metrů čtverečních plochy, což odpovídá dvaceti třídám někdejší německé chlapecké školy. K expozici patří i rozlehlé školní chodby.
1. Kdo jsou „Naši Němci“ ?
Vcházíme do potemnělé místnosti, před námi je vysoký objekt ve tvaru kvádru. Na objekt se promítá film. Neznámý člověk vypráví česky s německými titulky o německy mluvících obyvatelích českých zemí. Když domluví, upozorní, že jeho kolegyně ještě něco říká na druhé straně kvádru. Obcházíme kvádr, měníme perspektivu. Neznámý člověk německy s českými titulky vypráví trochu jinou, svou, verzi téhož příběhu. Projekce končí. Tmavé stěny kvádru se proměňují v průhledné sklo. Objekt se rozsvěcí. Uvnitř vidíme umělecké sklo, lázeňské suvenýry, mapy, knihy, obrazy. Reprezentativní stopy, které zůstaly po německy mluvících obyvatelích českých zemí. Krásné věci, které nejspíš ještě zůstaly v paměti, nás zvou dál, do expozice. Bereme si vytištěný úvodní text, tuto možnost máme ve všech částech expozice. Nevíme, co nás dále čeká, ale viděli jsme zlomky, které si možná budeme moci někam zařadit v dalších místnostech.
2. Kde domov můj?
Wo ist mein Heim, mein Vaterland? / Kde domov můj? První věta československé, nyní české, hymny uvádí do místnosti věnované české krajině. V ní se potkávaly a potkávají lidé obou jazyků, v turisticky oblíbených částech české krajiny nacházíme stopy po jejích někdejších německy mluvících obyvatelích. Místnost má různé roviny výpovědi. Na stěnách visí excelentní krajinomalby romantického malířství, zápůjčka z Národní galerie. Až romantismus objevil horskou krajinu obývanou z valné části německy mluvícími obyvateli jako krásnou. I čeští krajináři často studovali v Mnichově a inspirovali se německým romantickým malířstvím. Krajinu, která je krásná, bylo možné nabízet jako turistický zážitek – na pařezech v místnosti vidíme turistické průvodce. Turistika byla výrazným zdrojem obživy našich Němců. Na jedné stěně vidíme pojetí krajiny jako Heimat/domoviny, její poetizaci na posílení pocitu přináležitosti. Na plochu oken se promítají pohledy do současné krajiny, kde se stále můžeme přímo a nepřímo setkávat.
3. Rozděleni podle národnosti.
Poprvé vstupujeme do politiky. Rok 1848. Velká barikáda vytvořená z česko-německých slovníků. Na barikády šly obě jazykové skupiny společně, pro demokracii, v řádu týdnů byl ale nejdůležitější národní program. Písně a pokřiky, letáky a noviny nás vedou na různé strany barikády. Lákají podle jazyka. Na konci najdeme portrét Hanse Kudlicha z moravského Úvalna. Na jeho návrh bylo zrušeno poddanství pro všechny obyvatele monarchie. Výsledek revoluce, který se týkal všech. Autor byl nejmladším poslancem sněmu, v nepřítomnosti byl odsouzen k smrti a emigroval do Ameriky. Do Rakouska se později vracel, zachoval si pozici německého nacionála. Z této expoziční místnosti nahlédneme do prostoru vězení. Demokraté obou jazykových skupin se sešli v rakouských vězeních a v němčině zde četli stejné knihy.
Následně se můžeme rozhodnout, zda dále budeme postupovat proti proudu času do dob stále starších nebo vyjdeme o patro výše, blíž ke světu, který známe. Na cestě vnitřkem modelů zůstáváme v daném patře, jdeme proti proudu času. Vracíme se do doby, kdy příslušnost k různým jazykovým skupinám neznamenala nacionální konflikt, jak ho známe z 19. a 20. století.
4. Zrod veřejného života.
S barikádou jsme byli na ulici, zde jsme v biedermeierovém salonu. Do salonu nahlížíme průhledy. Pohybují se tam postavy, někdo hraje na spinet. Postavy si povídají. V soukromí se formulují myšlenky o budoucí společnosti. Na plášti salonu vidíme knihy německy píšících autorů z českých zemí. Setkáváme se s B.Bolzanem, autory romantických básní z českých dějin, leží tu knihy českých obrozenců, kteří publikovali a někdy i po většinu svého času mluvili německy, vidíme předměty denní potřeby. Vidíme, že v salonu, v intimních rozhovorech se formulovaly alternativy soužití vícejazyčného společenství. Na konci naší obchůzky kolem salonu visí portrét kancléře Metternicha, který to se svou policií všechno sleduje.
5. Modernizace z moci úřední.
Uprostřed místnosti stojí přísně a pravoúhle se tvářící rozlehlý objekt připomínající úřední registraturu. Z jeho vrcholu shlíží mramorová busta císaře Josefa II. Na jedné stěně vidíme Müllerovu mapu českých zemí, na druhé rozměrný obraz „Josef II. orá brázdu“. Obcházíme objekt uprostřed místnosti, pozorujeme tereziánské a josefínské reformy školství, vojenství, úřadů, kartografie. Sledujeme centralizaci, vznik státu striktně řízeného z Vídně. Němčina v tomto centralizovaném státě posílila. Natolik, že se v českém historickém povědomí daná doba zachovala jako doba germanizace. Vidíme školní lavici, dovídáme se, že reformy přinesly němčinu jako vyučovací jazyk i do židovských škol. Vidíme uniformy nového a do detailu předepsaného střihu. Vidíme měřící přístroje kartografů a úřední dokumenty ve dvou jazycích pro české země. Například zákaz zvonit na mraky, když se blíží bouřka. Ze zásuvky můžeme vyjímat další a další úřední nařízení a číst si je. Varují před epidemiemi, nabádají k novému způsobu pěstování brambor, regulují život sirotků, ohledávání zemřelých atd. Vše z centra, do všech koutů monarchie. Racionalita, šetrnost, efektivita, univerzalita jsou charakteristikami modernizujícího se státu.
6. Zasaženi zbožností.
Vcházíme do místnosti, ve které jsou umístěny krásné barokní sochy svatého Jana Nepomuckého z Národní galerie v Praze. Na stěny se promítají pohledy do české krajiny s barokními sochami. Dovídáme se o rolích svatého Jana pro obě jazykové skupiny v českých zemích. Je to napínavý příběh za krásou tichých soch. Svatý nově příchozí šlechty, dobyvatelů, kteří vystupovali jako dědici, svatý českých buditelů, často kaplanů, kteří se vztahovali k jazyku, nepomucenskému ostatku, až později identifikovanému jako kousek mozkové kůry. Svatý sudetských Němců po válce v Bavorsku, kteří se legitimovali patronem, který stál i na mostech bavorských řek. V zásuvce, pod poukazy na lidový kult svatého Jana můžeme sledovat další německy mluvící svaté z českých zemí Klementa Mariu Hofbauera, Jana Nepomuka Neumanna. Připomíná se zde, že svatojanské pouti byly pro obě jazykové skupiny společné.
7. Habsburský domov.
Po stěnách vidíme rodokmen Habsburků, na mapě rozsah státu, který byl i státem s českými zeměmi jako jednou z jeho částí. Uprostřed místnosti stojí pomník maršála Radeckého. Původně jsme ho mohli najít na Malostranském náměstí v Praze. Maršála s praporem nesou vojáci z různých částí monarchie. Je to příklad kariéry, kterou s nevyhnutelnou pomocí německého jazyka mohl udělat obyvatel z jakékoli části habsburských zemí. V zásuvkách v soklu pomníku můžeme sledovat kariéry různých šlechtických rodin z českých zemí. Můžeme sledovat mj. němčinu jako komunikační nástroj, který takové kariéry umožňoval.
8. Kolébka a Hrob české reformace
Vcházíme do místnosti, vidíme dvě k sobě otevřené poloelipsy. Dvě reformní hnutí, které na sebe vidí. Husitství zobrazené jako společenství kolem kalicha. Luterství, zobrazené jako společenství knihy. Dovídáme se, že navzdory pozdějším národním interpretacím obě reformní hnutí měla vykazovala pozoruhodné přesahy. Německy mluvící husité byli mezi intelektuály, vojáky i diplomaty. Luther objevil Husa jako svého předchůdce a přihlásil se k němu. Aurogallus z Chomutova s Lutherem překládal starý zákon, Mathesius, dlouholetý farář v Jáchymově napsal Lutherův životopis. Dvě knihy Martin Luther věnoval Schlickům, první překlad německy psaného Lutherova textu je do češtiny. Společenství knihy je v expozici a ve výstavní architektuře demonstrováno jedinečnou renesanční knihovnou z majetku Muzea v Ústí nad Labem, vidíme také reliéfy ve stylu saské renesance z kostela v Krásném Březně, což je nyní část Ústí nad Labem. Jazyk se tu ukazuje jako prostředek, který v dobovém pojetí napomáhá spáse duše, protože Písmo se čte v rodném jazyce.
9. Součástí univerzální říše.
Vcházíme do místnosti, které vévodí interaktivní elektronický stůl, vidíme velkého panovníka – několik metrů vysokou projekci sochy Karla IV. od Karlova mostu a tři černé zástěny. Na stěně visí kopie obrazu od mistra Theodorica z Karlštejna, a fotografie, na které Václav Havel naslouchá jednomu z Karlštenských obrazů. Za zástěnami nacházíme Oráče z Čech, text s dobově novým pojetím smrti v nádherné němčině, Václavovu Bibli, první německý překlad Bible s obrázky lazebnic, které bývají považovány za nový přístup k nahotě, sochy od Petra Parléře, které jsou inovativním pojetím zobrazení postavy. Vidíme roli německého jazyka na pražském dvoře, můžeme číst o souvislostech Svaté říše římské. Elektronický interaktivní stůl ukazuje Karla IV. v širších evropských souvislostech a umožňuje několik překvapivých historických srovnání. Svatá říše římská, později opatřená přídomkem národa německého, je v interaktivním stole představena jako politický útvar, jehož síla a význam se na cestě staletími výrazně mění. Vztah němčiny a inovace na pražském císařském dvoře, cesta Karla IV. pamětí různých dob, cesta jím založené univerzity, ale zůstává pedagogickým tenorem místnosti.
10. Mlékem a strdím oplývající.
Cesta za zemí a do země, cesta za lepším. České země ve 13. století byly politicky stabilizovány a přijímaly německy mluvící obyvatele. Pod stropem visí obrys českých zemí, prodíráme se svislými pruhy tkaniny, jako se příchozí prodírali hraničními lesy. Otevírá se nám nová země, která přijímá různé vlny příchozích, a to přes celá staletí. Vidíme trpaslíky, kteří upomínají na horníky, čteme dvorské básně v němčině, vidíme model kolonizační německé vsi, z vesnice, která nezapustila kořeny a zanikla, vidíme kolonizační síť vesnic na Drahanské vrchovině, procházíme staletími migrace, až k podnikatelským rodinám v 19. století. Cítíme, že jít za lepším je hluboká lidská vlastnost, že do českých zemí se z německy mluvících oblastí přichází v dobách, kdy se jim daří dobře. Je to jeden z rozměrů sousedství, které tu bylo a zůstane trvale, slovy Karla Schwarzenberga „sousedství by skončilo, leda by jeden z nás umřel“.
Vycházíme na schodiště, kolem kterého visí portréty obyvatel Ústí nad Labem ze sbírek ústeckého muzea. Jsou to lidé, jejichž potomci už ve městě nežijí. Je to velmi lidská připomínka sídelní diskontinuity ve velkém městě.
Horní patro expozice obsahuje tři místnosti věnované politice, dvě místnosti věnované industrializaci, dvě místnosti s tématem národnostního boje, tři místnosti věnované modernímu životu v pěti vybraných městech.
11. politická místnost 1848-1918/19
Vcházíme do situace Říšské rady ve Vídni. Od pultíku vpředu vidíme portréty mužů s plnovousy. Jsou to poslanci z různých částí monarchie, můžeme si přečíst, odkud jsou, a v které volební periodě působili jako poslanci. Některé portréty mrkají a trochu se pohybují. To jsou vybraní německy mluvící poslanci z českých zemí. Můžeme si pustit záznam jejich projevů. Od pultíku lze symbolicky, rukou císaře, celé dění ve sněmovně resetovat, jde o připomínku, že parlament měl statut jeho poradního orgánu. Na zadní straně výstavního fundusu vidíme, z čeho politických život vyvěrá. Můžeme sledovat různé projevy velmi rozšířeného života spolkového. Školské, tělocvičné, turistické spolky, Spolek Němců v Čechách nebo recesistická Schlaraffia. V nejvyšším místě architektury jsou mezi poslanci rozmístěny odkazy na oblasti v rukou státu. Železnice, cla, úřední záležitosti. Na odvrácené straně nejvyšší části fundusu je I. světová válka. Kontrast mezi reprezentativními výrobky slibujícími vítězství a lístky na potraviny, bídnými výrobky válečných zajatců.
12. Politická místnost 1918/19 – 1933
Dva vysoké nepravidelné útvary ukazují společnost v konfliktu. Uprostřed je ulička. Na zemi vidíme německé politické strany v českých zemích. Postupně jich ubývá, až zůstane jen Sudetoněmecká strana, která se spojí s nacistickou NSDAP. Po stranách vidíme dvě politické agitace. Německých sociálních demokratů a Sudetoněmecké strany Konráda Henleina. Uvnitř trojúhelníků hovoří na filmových smyčkách příslušní politici. Nacházíme se uvnitř politických střetů meziválečné doby. Z vnější strany trojúhelníku sledujeme život německy mluvících obyvatel v meziválečné době. Plány na vznik Československa a jeho nepřijetí valnou částí německy mluvících obyvatel, pokus o založení Deutschböhmen a jeho připojení k Rakousku, potlačené demonstrace 4. března 1919 a jejich nejpočetnější oběti z Kadaně, portrét prezidenta Masaryka, kterého mnozí naši Němci přijímali. Německy mluvící ministři ve vládách meziválečné republiky, spolkový a vysokoškolský život, antifašistická emigrace v Československu. Založení Sudetendeutsche Heimatfront v roce 1933 jako mezník v možnostech soužití obou jazykových skupin. Postupná eskalace konfliktů a násilí v přechodné době mezi lety 1933-1938. Světová hospodářská krize a její dopad na německy mluvící oblasti českých zemí. Vidíme fotografie, plakáty, drobné výrobky, obrazy, dvojjazyčné cedule obcí, mapy, lidi na shromážděních a ve stejnokrojích. Vidíme naděje, které se mohly splnit jen některým, cítíme, jak stoupá násilí ve společnosti v konfliktu.
13. Politická místnost 1933/38-1945/47
Architektura rozděluje místnost do tří neprostupných částí. Je to rozdělená společnost. Židovská, česká a německá cesta už se navzájem neprolínají, nacistická ideologie mezi ně postavila zdi. Vidíme fotografie hořících synagog, v Sudetech proběhla Křišťálová noc. Čteme úryvky z Norimberských zákonů, vidíme fotografie rodin, kterým se povedlo odejít do emigrace. Vidíme kresby z Terezína. Na konci židovské cesty je stěna z korálků. Černé za ty, kdo byli zavražděni, zlaté za ty, kdo přežili. Česká cesta má po jedné straně protektorátní vyhlášky, včetně veřejně vylepovaných seznamů popravených a kolaborantských prohlášení Bienertovy vlády. Dále vidíme americký časopis Life o vyklízení Československého pohraničí, fotografie z totálního nasazení, Češi měli být degradováni na ruce pro Říši. Protektorátní známky a peníze jsou ukázky kulturního rámce, který si okupanti v Protektorátu představovali. Čteme úryvky z Heydrichova projevu o definitivním řešení české otázky, vidíme činy českého odboje, atentát na Heydricha, Lidice. Česká cesta končí poválečnou obrazovou alegorií vítězství nad Němci, kde je naznačená cesta k socialismu. Německá cesta ukazuje manipulované doplňovací volby do Říšského sněmu po odtržení Československého pohraničí. Byly to první nesvobodné volby, které zažili německy mluvící českoslovenští občané, kterým bylo plošně přiznáno občanství Říše. Ukazuje proces gleichšaltování, proces pronikání nacistické ideologie jednotlivými vrstvami společnosti. Blůza nacistické ženské organizace, kříž pro zasloužilé matky, nášivka Hitlerjugend, rádio s hákovým křížem, plynová maska pro civilní obyvatelstvo s hákovým křížem, krabice od doutníků s citátem Adolfa Hitlera. Zvláštní výklenky tematizují odboj proti nacismu a emigraci. Vidíme vzpomínkové předměty na padlé. Německá cesta je jediná, ze které je východ do další části expozice. Vstupujeme do úzké části věnované nucenému vysídlení Němců z Československa. Zjišťujeme, že za Němce je považován ten, kdo před válkou při sčítání lidu napsal národnost německou. Vidíme vyškovský kroj, ve kterém vyškovští nastupovali do vlaků, vidíme kufry a bedny, vidíme plakáty vyzývající ke shromáždění na určitém místě. Vidíme svazek klíčů a soupis domovního inventáře. V zásuvkách můžeme čít dekrety prezidenta republiky E. Beneše o odsunu německého obyvatelstva. Na skrytých místech jsou dva nedávné nálezy. Na půdě domu v Děčíně byly nalezeny věci – mýdlo, vybavení fotokomory, dýmka, tabák, teplé spodní prádlo. Můžete nahlédnout na půdu a přemýšlet, co byste si schovali vy, kdybyste odcházeli a doufali, že se vrátíte. Z pod schodu je možné vysunout kompletní vybavení hodinářské dílny, které bylo nalezeno skryté pod podlahou. Přecházíme do malé místnosti, kde od stropu visí texty s různými interpretacemi nuceného vysídlení. Expozice zde nekončí, přecházíme do místností ukazující bohatost a různé aspekty společného života před katastrofou.
14. Epocha podnikatelů přes všechny hranice - Industrializace, první vhled
Vcházíme do místností, kde je spousta stolů, originální stoly z německých továren českého pohraničí. Vidíme obrazy, nápisy, výrobky, reklamu, sociální odkazy, grafiku zobrazující dětskou práci. Přistupujeme blíž, vidíme odkazy na domácí výrobu – tkaní, umělé květiny, mačkání skleněných knoflíků. Výrobky malých továren – kovové knoflíky, zipy, přezky. Broušení skla, výrobu bižuterie, výrobu hudebních nástrojů. Čicháme k jednotlivým fázím výroby mýdla, vidíme kameninové nádoby na kyselinu sírovou, můžeme navlékat skleněné korálky, vidíme bohatost výroby a její sociální dimenzi. Vidíme rozmanitá odvětví výroby, která se rozvinula od domácího tkaní na stavu, v obytné místnosti horského stavení, důsledku toho, že drobné zemědělství a koza v chlívku rodinu neuživí. Vidíme rozmach, který vyšel z nouze a podařil se jen některým. Německy mluvící obyvatele českých zemí poznáváme jako protagonisty výrobního a vývozního úspěchu srovnatelným třeba s ranými fázemi Hongkongu či Singapuru. Vidíme vznik průmyslové vesnice, specifika českého pohraniční, kde nebyly podmínky pro koncentraci výroby po vzoru Porýní. Koncentrace se podařila v Ostravě, vzdáleněji pak v Praze, Kladně či Plzni.
15. Industrializace – zdroj velkého bohatství
Vcházíme do místnosti, jejíž dominantou je točna. Pohybuje klikou, střídá se nám pohled na spřádací stroj, trezor, peníze, akcie, mannesmannovy trubky, fotografie hutí ve Vítkovicích, na vagony Ringhofferových závodů, vozy Tatra. Na stěny se promítají pohledy na Deutschböhmische Austellung – průmyslovou přehlídku v Liberci v roce 1906 a další podobné reprezentativní akce. Dotýkáme se bohatství a průmyslového úspěchu, který v českých zemích ze značné části nastartovali německy mluvící podnikatelé a na všech sociálních úrovních z něj profitovali také obyvatelé mluvící česky.
16. Národnostní boj vítězící – sudetský Němec
Vstupujeme do místnosti, které dominuje vysoká, průhledná konstrukce na trojúhelníkovém půdorysu. Tři stěny mají každá samostatnou výpověď, ukazují vývojové fáze politického společenství v určité dějinné epoše. Ukazují, že sudetští Němci prošli velmi rychle vývojovými fázemi, které se týkají možná všech národně definovaných společenství. Vidíme fotografii horského masivu a kančí kůži. Vidíme, že před použitím slova Sudety v politickém smyslu se jednalo o označení horského masivu. Kančí kůže upomíná na význam slova sudety – les divokých sviní. Vidíme potrét Franze Jessera, který na počátku 20. století začal úspěšně používat slovo sudetský Němec jako střešní identitu pro všechny Němce žijící v českých zemích. Na mysli měl obdobu označení karpatští nebo alpští Němci. Na další, druhé, stěně sledujeme strmou kariéru slova sudetoněmecký. Vidíme založení sudetoněmecké strany, mapu říšské župy Sudety, seznamujeme se s pojmem sudetoněmectví, jeho propagátorem Jesefem Pfitznerem, sledujeme řadu institucí se slovem sudetoněmecký v názvu. Na třetí, poslední, stěně vidíme sudetoněmecký znak a vlajku, obojí vzniklo až po roce 1945, sledujeme množství knih se slovem sudetoněmecký na obalu. Dochází nám, že německy mluvící obyvatelé českých zemí a sudetští Němci nejsou jedno a totéž. Sudetoněmectví je jedna z možných politických identit.
17. Národnostní boj vítězící – regionalismus
Ocitáme se v místnosti, kde můžeme nahlížet do rozmanitosti regionálních kultur krušnohorci, chebané, šumaváci, kravařští, vyškovští a další a další. Kroje, nářečí, zvyky, lokální umělci. Otvíráme skříně s kroji, vidíme chebské selské šperky (chceme vypadat jako šlechta), intarzovanou skříň ze statku v Rožmberku (míříme k městskému biedermeieru), obdivujeme figurky z betlémů (ty z Králíků/Grulich se prodávaly i v Brazílii). Seznamujeme se s knězem zvaným Hockewanzel jako s výrazem touhy po lidovosti a zemitém vtipu v době, kdy venkovské společenství rozrušoval průmysl. Na rozdíl od mnoha jiných muzeí nevstupujeme do tradiční světnice, vyniká rozmanitost regionů. Vidíme příběh chebské spony. Obnova kroje ji pozvedla na symbolický předmět. Nacistická doba doprostřed „tradiční“ spony umístila hákový kříž. Potěšit mohou i texty poutních písní z Příbrami. Stejný obrázek, text jednou česky, jednou německy.
18., 19., 20. Formy moderního života – naděje naplňované a rozbíjené.
Postupně procházíme pěti městy zobrazenými v symbolické zkratce.
Loket – malé město, které profituje z blízkosti Karlových Varů s malebným hradem. Vcházíme do hospody. Dovídáme se, že spolkový a politický život se děje právě v hospodě. Sledujeme, jak se město zobrazuje, sebereflektuje, nabízí – pohlednice, výroční zprávy škol, spolků, návštěva císaře, iniciativa na postavení pomníku padlým v I. světové válce, panorama města na obalu místního perníku, retro pohledy na město hrdé na svou minulost, první kniha dějin města Lokte/Elbogen. Chápeme, že hospoda je epicentrem dění v moderní době, kromě jiného se tu předjednávají demokratická rozhodnutí a tvoří společné plány. Cedule nás poučuje, že je zakázáno plivat na podlahu, nalévat tvrdý alkohol osobám pod 16 let, hrát hazardní hry a nabízet zboží ke koupi.
Brno – vidíme funkcionalistický interiér, spíše jsme uvnitř plánu, architektonického návrhu, než ve skutečné místnosti. Uprostřed stojí stůl obklopený židlemi – materiál - ohýbané pochromované tyče. Na stole vidíme promítačku, promítá výjevy z meziválečného Brna, moravské metropole, města se stavbami v pseudo stylech, dívá se k Vídni, město s progresivní architekturou funkcionalismu. Dynamicky se rozvíjející město se slavnou brněnskou technikou a mnohotvárnou kulturou německy mluvícího obyvatelstva.
Opava – vcházíme do interiéru muzea. Ředitel Edmund Wilhelm Braun (1870-1957) draží předměty v aukcích po celé Evropě, buduje excelentní sbírku jako inspiraci k výrobě, vytváří muzeum jako místo k reprezentaci měšťanstva. Tak jako nám v hospodě docházelo, že zde nejde jen o konzumaci nápojů, zde nám dochází dobová funkce muzea jako místa, které podporuje vědění a sebevědomí měšťanstva. Ve vitrinách nevidíme jen sbírkové předměty, nahlížíme do dobového života města Opavy, metropole slezska, včetně mistrovství světa v krasobruslení a rychlobruslení, obdivovat můžeme i smělou konstrukci obchodního domu Breda.
Liberec – neoficiální hlavní město Němců z českých zemí. Město reprezentativních staveb v secesním stylu, známé stavby radnice, před níž stála kašna od Franze Metznera. Vcházíme do hotelového pokoje v secesním stylu. Z okna vidíme radnici, kašnu, náměstí, kudy jede tramvaj. Vidíme také k Ještědu, kde je známá sáňkařská dráha, lyžuje se a vůbec žije v duchu bohatství, které městu přinesl mj. textilní průmysl podnikatelské rodiny Liebigů.
Praha – vcházíme do kavárny. Můžeme si sednout na židle firmy Thonet, číst si noviny, Bohemia, Prager Tagblat, v knihách autorů pražského německy píšícího okruhu. Pražská německy psaná literatura je tématem této místnosti, vidíme osobní věci E.E. Kische, upomínky na další autory, nejen na Franze Kafku. Místnost má zvláštní, neskutečný ráz, nábytek i stěny jsou laděny do barvy sepiové fotografie. Nacházíme se uvnitř kulturního prostoru, který z Prahy prostoupil v německém jazyce do světové literatury.
V závěru expozice vidíme velkou stěnu s obrazy z německého oddělení Národní galerie v Praze. Velmi kvalitní díla moderního umění, ukázka někdejšího kulturního kvasu a dialogu mezi lidmi tvorby. Měl by vzniknout dojem, že ve formách moderního života s důrazem na reflexi, svobodu a demokracii byl a je potenciál k tomu, aby se přes katastrofy v soužití v Evropě dalo pokračovat.
Vcházíme do chodby. Seznamujeme se se vzpomínkovou kulturou sudetských Němců, s kroky přibližování a smiřování mezi Čechy a Němci ve druhé polovině 20. století. Vidíme fotografii z podpisu česko-německé deklarace. Vcházíme na rozhlednu. Nahlížíme do dalekohledů, vidíme v nich českou krajinu.
Závěrečný text nás informuje, že německy mluvící obyvatelé stavěli rozhledny jako podporu turistického ruchu. Vystupovali na ně rádi lidé bez ohledu na jazyk. Po roce 1947 bylo na hranici Rakouska a SRN s Československem postaveno několik rozhleden, odkud se dalo dívat do někdejšího domova.
Dnes máme možnost po způsobu rozhledny dívat se na historii z odstupu. Nemusíme už znovu bojovat staré boje. Zásluhou nadhledu, po způsobu rozhledny, můžeme vidět cesty, které nás dovedou nejdál. Sousedství jako úkol zůstává. Historie nám přinesla velmi inspirativní body, a pokud nám je expozice postavila před oči, splnila jeden ze svých účelů.